Walter Industries

Firma zaměstnávající většinu obyvatelsta. Zajímají se o vývoj technologií, zkoumání látek a mnoho dalšího. Mají pod palcem v podstatě celou síť v Inityas a úzce spolupracují s vojenským zařízením ve Ferrotown -skrze co je však prozatím neznámo. Mimoto také pod Walter Industries spadají noviny s názvem WOLF - World of Love&Freedom.

Řeč - Piště do "uvozovek, nejlépe tučně"
Myšlenky - Je více forem, jak je lze psát, nejčastěji je však užívána "kurzíva a uvozovky"
Děj - Cokoli co postava dělá píšeme bez zvýraznění

Už se blížila šestá hodina, tedy chvíle, kdy měl začít velký večírek pro sponzory oblečený jako večírek 6. Luny. Přípravy byly v plném proudu už od začátku předchozího týdne a ředitel Walter Industries už dávno vybral modely, které budou vystaveny ve velkém sále s kapacitou více než pěti set hostů. Ano, Walter Industries je opravdu velká a významná společnost, k tomu se také řadí obrovské prostory.
Každou minutou se blížila šestá a jakmile odbila, dveře do sálu se otevřely a hosti začali přijíždět ve svých drahých autech. Až do sálu vedl červený koberec a výzdoba opravdu brala dech.

Jak její otec vždy říkal, přesnost byla důležitá. Avšak co se večírků týče, nikdy nejezdil mezi prvními. Rozhodl se tedy přijel o půl hodiny později a samozřejmě musela Tabitha jet s ním. Tentokrát však bez matky, která musela pracovat a také proto se nemohla zúčastnit šesti Lunné oslavy. Nijak jí to nevadilo, ráda otce doprovázela na podobné akce, přišlo jí potom, že k sobě mají blíž. Vzhledem k tomu, že nebyl její biologický otec a s matkou se dali dohromady teprve před pěti lety, občas jí přišlo, že si nikdy nebudou tak blízcí, jak by, jako dcera, chtěla. Přesto se ale často choval jako ochranářský tatíček a vždy ji hrdě představil svým významný, bohatým přátelům. Občas ji napadalo, že ji možná vážně má rád jako vlastní. Ona ho určitě jako otce brala. S jemným úsměvem pootočila hlavu, aby se na něj podívala. Seděli na zadních sedadlech černé limuzíny, která je měla přivézt přímo před vchod Walter Industries. Tabitha na sobě měla krásné šaty, kterých měla kvůli takovým příležitostem od otce plný šatník. Nikdy nebyla příliš nedočkavá, přesto se na tuto akci opravdu těšila. Otec jí vyprávěl, jak moc důležitá pro tuto firmu je, také že by jim mohla přinést sponzory. Byl jedním z těch mužů, jehož výzkum se vystavoval, byl proto velice hrdý a na sobě měl nejdražší oblek, který vlastnil. Když v něm Tabitha viděla to čiré nadšení a štěstí, nemohla se zabránit širokému úsměvu od ucha k uchu. V takovýchto chvílích byla spokojená, ač na ni byl vyvoláván velký tlak ze strany otce. Vždy jí kladl na mysl, aby se chovala vybraně a tak, jak ji učil. Dříve, než přišel do jejich životů, byla takové to malé, vesnické dítě, smála se hlasitě a její chování, ač byla milá, bylo dle jejího otce nevhodné. Příliš rozlítané děvčátko, říkával. A tak se tedy snažila býti přesně tak sofistikovaná a dokonalá, jak po ní chtěl. Ne vždy to však šlo, ovšem dělala značné pokroky. Při prvním takovém večírku na jednoho otcova známého vylila šampaňské a snažila se to ubrouskem vyčistit. Bylo to určitě vtipné a naštěstí se tomu všichni zasmáli. Také byla ještě mladá, a tak to svedli na to. Nyní jí však bylo devatenáct, dle jejích rodičů byla stále dítě a ano, na takovýchto večírcích by zřejmě neměla co dělat, avšak její otec vždy trval na tom, že s ním musí jít. Těžko říct, proč chtěl, aby mu dělala doprovod, především tedy, když její matka nemohla. Ach ano, možná aby bylo poznat, že má rodinu. Vlivný muž s rodinou vždy zapůsobí. A to přeci chtěl ze všeho nejvíc.
Limuzína zastavila a oba dva postupně vylezli ven. Vstoupili tím na červený koberec. Byla to událost, opravdu, proto zde byla spousta reportérů, novinářů, kteří měli za úkol o této akci napsat. Po boku svého otce prošla po koberci až do velkého sálu Walter Industries, mezi všechny ty bohaté a vlivné lidi, jejich protějšky a občas i dcery a syny. Alespoň nebyla jediná. Otec ji tedy vedl do víru a začal se vítat s pár přáteli.

Ešte poslednýkrát si pred zrkadlom upravil motýlika, ktorý však už aj pred tým bol perfektne upravený, no všetko muselo byť stopercentne dokonalé, ako vždy. Navyše, teraz šlo možno o niečo viac ako inokedy, keďže jeho otec tentokrát zveril na Laertesa úplne všetko. Mimo to, že sa tam jeho otcovi nechcelo ísť aj napriek tomu, že je to veľká udalosť, uprednostňoval dokončenie mnohých iných vecí pred touto slávnosťou, takže všetky rozhodnutia o investíciach a podpore, ostali dnešný večer na ňom. Veľká zodpovednosť? Možno. No Laertes to tak nevnímal. Predsa len, už to bude nejaký ten piatok, čo to skoro celé tiahol on sám a vlastne toto bolo niečo, čo bude musieť zvládať úplne bežne. Mnohí by si mohli myslieť, že je to len zbohatlícky chlapček, ktorý si o sebe myslí kto vie čo a pritom hneď zlyhá, či bezhlavo minie všetko, čo jeho rodina doteraz získala. Už len z toho dôvodu, že bol prvý z ich rodiny, ktorý sa tak skoro k vedeniu tohoto rodinného biznisu dostal. No to bol omyl. V mnohých veciach bol omnoho prezieravejší a mal prísnejšie kritéria ako jeho otec. Jediná vec čo mu možno trocha chýbala, boli skúsenosti, no aj tých mal na svoj vek pomerne dosť. Keď si bol istý svojím dokonalým výzorom, konečne mohol opustiť dom a nasadnúť do limuzíny, ktorá už naňho čakala. Počas cesty si ešte cez mobil čítal správy a kontroloval či je všetko tak, ako má a samozrejme bolo. Hneď jak limuzína zastavila, len sa zhlboka nadýchol, otvoril dvere a vystúpil, čím sa dostal priamo pred fotoaparáty dotieravých novinárov. Túto časť zo všetkých takýchto podujatí nenávidel najviac. Hneď sa naňho vysypal kopec otázok, či už takých, ktoré by mohli zlepšiť ich reportáže a mohli im našepkať, či sa chystá uzavrieť nejaké zmluvy, alebo aj vcelku osobné, ktoré mu prišli omnoho nepríjemnejšie. Dalo sa však povedať, že pre novinárov bol celkom veľkou zaujímavosťou, keďže na verejnosti vystupoval pomerne často, no bolo toho o ňom známeho velice málo. V každom prípade, na žiadne z ich otázok nebol ochotný odpovedať a síce by najradšej prebehol cez červený koberec až dovnútra, ovládol sa a elegantným krokom prešiel medzi všetky tie dotieravé zvery až do budovy. Hneď po vstupe bol však inými možnými investormi uchmatnutý a samozrejme hneď po uvítaní sa začali baviť o ich plánoch a síce on toho moc neprezradil, aspoň sa dozvedel niečo viac. Po nejakom tom čase sa predsa len odhodlal k tomu, že sa ospravedlnil a šiel si po pohár šampanského. Bol si istý, že bude treba veľmi veľa takýchto pohárikov na to, aby to tu vydržal, pretože to nenávidel snáď ešte viac ako jeho otec, čo však nikdy neukázal a ani sa o tom nezmienil. Vedel však aj to, že toho smie vypiť len toľko, aby vedel triezvo uvažovať a aby hlavné rozhodnutie mal jeho čistý rozum a nie alkohol.

Na rozdíl od spousty lidí nebyl Huck pozván. Jistě proto, že nebyl nijak významný. A přesto je dost důležitý na to, aby se po něm sháněli z akademie, ačkoli ji opustil. Ale tam je to jiný svět, než tady. Stejně se tu měl na pozoru, nepolevoval ve snaze zůstat neviděn a neslyšen. V jeho případě to nebylo vůbec složité, ale kdo ho hledá, ten ho může najít. A co dělá na večírku, který sleduje snad každý? Zaprvé, potřebuje peníze, aby mohl zůstat skrytý a při tom živý. Zadruhé, pod svícnem je největší tma. Nikoho nenapadne, že by se tady schovával. Za třetí je tu někde dost možná jeho bratr. Nedávno mu nechal vzkaz a chce se s ním sejít, nějak mu pomoct. Huck nemá nejmenší záminku mu nedůvěřovat. Je to jeho bratr. Mají se rádi, neporazili by jeden druhého.
A jak se sem vlastně dostal? Docela snadné. Když pořadatelé tak velký večírek, potřebujete někoho, kdo bude obsluhovat všechny ty davy. A to by snad mohl zvládnout, aniž by se tu nějak prozradil. Vždyť se mezi ostatními snadno ztratí. Nic ovšem nepodceňoval. Má připravený únikový plán, kdyby byl zapotřebí.
A teď, když už se otevřely dveře do sálu, kde stál spolu s dalšími ve stejné uniformě seřazený, byl připravený sklopit hlavu dolů a jen beze slov chodit kolem lidí a nabízet nápoje. A vyhýbat se každému koho pozná nebo by mohl poznat jeho. Kromě svého bratra.

Řekněme, že dnešek neměl být ničím výjimečným, ba naopak – byl to ten obvyklý každoroční den plný nudy a vzájemné nenávisti. Přeci jen to byla rodina, jeden z těch jeho nejodpornějších a nejšpinavějších společenských kruhů, které vůbec měl. D’Vere byli až příliš přepychoví a vychloubaví, a namísto toho, aby se někdo z nich sám přijel podívat na ubohého synáčka, který si užíval života v zemi oceli, se jednoduše vyslala pozlacená obálka s pozvánkou a krásným vzkazem, který naznačoval jedno – je to vítaným hostem pro večírek, avšak nevítaným pro rodinu. A jeho účast zde znamenala pouze třešničku na ten drahý a oblíbený kopeček. Dá se říci, že to byla taková výzva, kterou dokázal už několik let krásně přijmout, a ještě krásněji vyhrát. Jeho pocity byly smíšené, cítil ono napětí, které se každým rokem stupňovalo, cítil však zde i něco, co vzdáleně připomínalo úlevu, vidět rodinu pohromadě. Byl to křehký drahokam toho, co jej přinutilo odejít – ta rodinná pověst. Ale oni se neměnili, nikdo z nich. Když vycházel ze svého domu, viděl již pouze známé tváře. Daroval starostlivý pohled oné budově, která se za tu dobu stala jeho světem, a otočil se. S úsměvem vykročil a nasedl do limuzíny, přímo vedle svého otce. Matky si nevšímal, ta vždy byla zahleděna do staršího domu a přemýšlela. Za tohle je jejich syn vyměnil? Směšné. Ale on si již zvykl. Konverzace zde nebyla, pouze výměna pohledů, to byla komunikace, našpulené a nemilé výrazy střetly ten úsměv. Po prvních dvou rocích si zde nebylo co říct, většinou se vše vyřešilo na jiných večírcích, nebo na rodinných večeřích. Dnešek ale záležel na tom, co se řekne a udělá – přece jen to bylo Walter Industries, publikum zde bylo zaručené. Teď jen podat správné úsměvy, pěknou rodinnou sestavu, oblečení, a rodina d’Vere se posune o místo nahoru. Za dlouhou dobu měl oblek, šedý, což k němu zrovna nesedělo, avšak mělo to svůj význam. Chtěl všem ukázat, odkud pochází. Možná to bylo až příliš vyzývavé, to však byla cena toho, že se nestyděl za své činy.  Auto zastavilo, pohledy přestaly lačnit po hněvu, vyměnili je za úsměvy, ty stejné, které nosil jejich syn. Byl čas zářit. Postavil se mezi své rodiče, matka si jej ladně chytla za ramínko a pokračovala na koberečku kupředu, a když konečně vešli dovnitř, z onoho uchycení se stalo postrčení. Už zde nebyl velký důvod být pohromadě, oni měli možnost najít spoustu sponzorů, on se na oplátku šel ztratit do davu pro nějakou sklenici alkoholu.

Bylo to jednoduché, jen se musela usmát a potřást rukou všem otcovým známým, tvářit se mile, což u ní nebyl problém a zasmát se jejich vtipům, které jí mnohdy vtipné nepřišly, ale jen tak, aby vypadala stále tak dokonalá, jakou ji otec prezentoval. Občas odpovědět na nějaký dotaz a vybírat správná slova, zkrátka působit jako dívka z vyšší společnosti, která má naprosto vše v malíku. Už s tím měla zkušenosti, proto to zase tak těžké nebylo, ale přeci jen byla zvyklá mluvit trochu jinak, smát se nahlas a od srdce a být kouzelná svým vlastním způsobem, nikoli takovým, který jí ostatní určí. Stejným, jako ženy na obálkách magazínů o módě. Zde ale skrývala svou pravou podstatu a tvářila se jako naprosto perfektní figurka v otcově hře o nahnání sponzorů. Výzkum, který sponzory sháněl totiž měl vést právě on a proto to pro něj bylo důležité. Chápala to stejně, jako jeho nadšení. Už jeden výzkum tu byl přeci vystavován. Uvítali se se spoustou investorů a významných lidí, někteří tu byli třeba jen kvůli tomu, aby se zde objevily známé tváře. Nevadilo jí tu být, jen občas toho bylo příliš, však víte, věcí, kterým tolik nerozuměla. Její otec kohosi zahlédl, omluvil se těm pár lidem, se kterými byl a spolu s nicnetušící Tabithou zamířil k baru, kde se podávalo pití na přání. Mimo tedy šampaňského a nějakých drobných pochoutek, které ve skutečnosti moc nechutnaly, ale stály hodně, co roznášeli na stříbrných podnosech číšníci. Ve chvíli, kdy dorazili na místo, se začal vybavovat s nějakým starým mužem, kterého už znala z předchozí akce, jen si tím jménem nebyla jistá. Ona se mezitím snažila působit, že je poslouchá a ví, o čem ti dva diskutují. Nevěděla.

Pro ni to byl pouze jeden z obvyklých večerů. V drahých šatech se procházela mezi bohatými lidmi a bavila se. Nebo právě naopak. Většinou ve skutečnosti stála za barem, míchala koktejly a bavila se s lidmi, kteří byli dle mnoha lidí na mnohem nižší úrovni, než tito zazobanci. A vlastně jediným důvodem, proč tu byla, je samozřejmě, zjistit co nejvíce tajemství. Z nějakého důvodu ji vždy zajímalo vše záhadné a tajemné. Navíc to byla přeci jen Terra a rozhodnutí, že se této akce zúčastní přišla zničeho nic. Jak se sem dostala? Jednoduché. Buďte žena, oblečte si pěkné, draze vypadající šaty a nebude problém vejít dovnitř. A tak tu tedy byla, stála tam, v krátkých, černých šatech s hlubokým výstřihem. Hrála hudba, lidé se bavili a jí to přišlo jako nějaký opravdu špatný film. Po krátké době ji to prostě omrzelo, přestalo bavit. S povzdechem sledovala tváře všech lidí a vymýšlela, jak se nepozorovaně dostane hlouběji. Byl to přeci velký sál a ač tu byla spousta východů, všude byli ti muži v oblecích, kteří roznášeli drahé šampaňské a nechtěla riskovat, že by ji někdo uviděl. Musela to tedy vymyslet chytře. Jako první si musela vybrat svou oběť, ta však musela být neškodá pro ni a její plán. Nicméně jak to mohla udělat, když tu byli samí bohatí a investoři? A tak musela komplice nechat stranou, o vše se přeci postará sama! Vzala si skleničku z prvního tácku, který se k ní dostal a pomalu vyrazila na kraj ode všech. Kontrola prostředí ovšem nechyběla, proto se alespoň rychle otočila, aby zjistila, jestli ji někdo náhodou zrovna nesleduje. A v tu chvíli vrazila do číšníka, který tam jen tak nevinně roznášel šampaňské. A tím se to celé zkomplikovalo. "Ježišmarjá," zanadávala tiše, "omlouvám se."

Po pohári šampanskom sa zvítal ešte s pár ďalšími ľuďmi. Niektorých z nich mal celkom rád, respektíve s nimi vychádzal celkom dobre. Pri iných mal čo robiť, aby sa nepredrala napovrch jeho úprimnosť a nepoškvrnil si tak svoju takmer bezchybnú povesť. Ale kontrolovať sa vedel, takže aj keď by niektorých ľudí najradšej udrel, len sa v mysli zhlboka nadýchol a snažil sa zo stretnutí a rozhovorov s týmito ľuďmi čo najrýchlejšie vymotať. Keď začal rozmýšľať nad niečím silnejším ako je šampanské, čo by mohlo aspoň trocha uvoľniť tie jeho napäté nervy, avšak nie natoľko aby nevedel čo robí, pozrel sa k pultu, kde takúto možnosť ponúkali. A síce sa nakoniec rozhodol niečo také nespraviť, predsa k tomuto pultu šiel, pretože tam uvidel niekoho, koho poznal už pomerne dlhú dobu a vlastne dneska to bol z časti aj jeho deň, keďže išlo o niečo na čom robil. Síce bol akurát v rozhovore s niekým iným, koho Laertes taktiež poznal, spoliehal sa na to, že pri jeho príchode odíde. A nemýlil sa. Len čo sa priblížil natoľko, že ho daný muž zbadal, vzdialil sa. ,,Prajem krásny večer" poprial s úsmevom svojmu dlhodobému priateľovi a taktiež jeho sprievodu, nepochybne jeho dcére, zatiaľ čo si s ním podal ruku a následne tú jej jemne vzal a len letmo pobozkal. ,,Ako vidím, neklamal si, keď si vravel o tom, aká je nádherná" poznamenal, akoby len tak mimochodom, no jeho cieľom bolo samozrejme dáme polichotiť.

Její otec vedl sáhodlouhý mologo o své práci, zřejmě aby upoutal muže, se kterým se bavil. Ten horlivě kýval hlavou a vypadal doopravdy nadšen. Následně se začali bavit zase o investicích, politice a všem možném, v čem by se zřejmě alespoň z prostředtí, ve kterém se pohybuje zná měla, ale vždy ji to minulo a proto jen přikyvovala a usmívala se, jak ji to otec učil. Měla na spoustu věcí vlastní názory, ale jelikož by určitě nikoho nezajímaly, nechávala si je pro sebe a občas se jen tak potutelně usmála s tím, že jí to přijde absurdní. Nahlas ale nic neřekla a tvářila se i nadále jako sluníčko. Ne, že by se uměla snad zatvářit jinak. Najednou, opravdu zničeho nic se uprostřed rozhovoru postarší, šedovlasý muž omluvil a ve spěchu odešel. Nechápala příliš proč, ovšem za chvíli se ozval neznámý hlas a tak usoudila, že dal tak rychle nohy na ramena buďto kvůli tomu, že někam opravdu musel jít, zřejmě za někým, nebo právě prchal před tímto mužem. Nepřišel jí však nijak odstrašující, vlastně docela roztomilý. Roztáhla rty do vřelého úsměvu a zatímco se s ním otec začal vítat -zněl opravdu nadšeně, přemýšlela, proč muž tak ve spěchu odešel. Poté tento neznámý muž, který po oslovení z otcovy strany až tak neznámý nebyl, přesunul svou pozornost také na ni. "Dobrý večer." pozdravila jej a při jeho lichotce se pouze začervenala, načež nechala otce, aby převzal iniciativu a začal mluvit, což on velmi rád dělal. "Jsem opravdu rád, že ti ji mohu konečně představit, Laerte, toto je má nevlastní dcera Tabitha." hrklo v ní, neměla moc v oblibě, když o ní někdo mluvil jako o Tabithě. Znělo to jako jméno nějaké zlé čarodějky, tak temně. Raději používala Tabbs, ale to prý bylo nevhodé. Po otcových slovech věnovala muži, jehož jméno zřejmě znělo Laertes, jeden ze svých milých úsměvů. "Těší mne." řekla jemným tónem, jak ostatně mluvila kdykoli, když po ní bylo požadováno, aby nebyla tolik...svá.

Bylo to jen pár minut potom, co se otevřely dveře a většina lidí se hrnula okamžitě pro nějaký alkoholický nápoj. Aby vypadali aspoň trochu kultivovaně, vybírali si šampaňské. A to roznášel on. Ale šlo mu to dobře. Chodil po celé místnosti, zatím nevylil jedinou sklenku a dařilo se mu vyhýbat všem známým tvářím. Ne, že by jich bylo moc. To bylo jediné štěstí. Jinak by mu to asi tak dobre neprocházelo. Nicméně byl na cestě odevzdat všechny prázdné sklenky k baru, aby je umyli a jemu doplnili zásoby. A tak tedy šel, mířil si to přímou čarou. Tedy aspoň téměř, vyhýbal se všemu živému, co bylo až příliš blízko. Ale pak najednou bum. A všechno bylo rázem komplikovanější. Zakolísal, podnos mu spadl i se sklenkami, nadělal rachot, že to slyšeli snad všichni a jen tak tak se udržel na nohou. A ta, která to celé zavinila nejprve zanadávala a pak se dokonce omluvila. Ale nějak poznal, že sem nepatří, stejně jako on. Jen trochu svraštil obočí "V pohodě, myslím." Pronesl a rozhodl se sklopit hlavu a zrak ke špičkám bot. A také posbírat střepy, to je také dobrý způsob, jak se zamaskovat. Protože momentálně byl v nebezpečí, každý se přece otočí tam, kde se něco děje.

Pohled jí padl na rozbité skleničky, to zase způsobila rámus. Skvěle, teď přilákala pozornost. Musela počkat, než to odezní. Lidé kolem se otočili, trochu se zachichotali a zase se věnovali svému. Naštěstí. Přesto teď nemohla riskovat, byla to velká věc. Byla by mu i pomohla, ale dříve, než se stihla nadát už měl střepy téměř posbírané. Navíc sem mířil nějaký další chlapík, který se zřejmě rozhodl napáchanou škodu napravit. Ona se však nyní zajímala o vylitou sklenku šampaňského, která skončila na jejích šatech. Znepokojeně pohledem přelétla své okolí a deprimovaně si povzdechla. No skvěle. Pohlédla na chlapce, kterého se jí podařilo málem srazit k zemi. "Nemáte nějaký ubrousek, kapesníček, nebo tak?" zeptala se s povytaženým obočím a opravdu upřímně doufala, že něco takového bude po ruce. Pohledem stále pátrala po okolí a snažila se vyčíst z lidí kolem, zda budou věnovat ještě nějakou pozornost tomu, co se tu stalo. Jenomže to bylo jak kde. Někteří si toho nevšímali, jiní se ještě stále trochu otočili. Musela se dostat trochu bokem, aby si jí příliš nevšimli. Kdyby se cokoli pokazilo, nesměla mít příliš známou tvář. Ač na to teď bylo asi příliš pozdě. Musela si tedy vymyslet další plán, jiný, lepší. Jenomže jak to udělat? No jistě! Znovu se podívala na číšníka, Proč jen si více nevšímá lidí, u kterých by to mohlo býti očividné. A tak se dala do pozorování jeho chování. A přesně to jí na tváři vykouzlilo úsměv.

Stále tam nad ním stála. Dokonce mu přišel pomoct kolega. Ale toho jen nechal odnést už posbírané střepy. Ještě chvíli zůstával dole, ačkoli už byl podnos odnesený. To bylo možná trochu moc nápadné. Ale mohl se na něco vymluvit. Na co by se mohl vymluvit? Špatně šlápl a bolí ho noha? Nebo se stydí? Kdo ví. Něco to bude a rozhodně se nesnaží schovat svůj obličej, když se moc lidí dívá. Znovu promluvila. Teď měl trohu jiné starosti než ubrousky. Ale i tak, zasmatral po kapsách a vytáhl kapesník. Nepoužitý a čistý, nutno dodat. Zvedl i s ním ruku a znovu se na ni podíval. Tentokrát se dostal až k očím, ale uhnul téměř okamžitě. Nic nevyčetl, ale neměl z ní zrovna nejlepší pocit. Tentokrát dal hlavu do přirozené polohy, tedy hleděl rovně, porozhlížel se po všech. Většina už odvrátila svou pozornost, ale stejně zůstával při zemi.

Na jeho lichôtku zareagovala začervenaním, čo mu celkom stačilo. ,,Laertes. Aj mňa veľmi teší" predstavil sa a povedal takú tú bežnú slušnú formulku, avšak tentokrát ho vážne tešilo. Vyslovil to samozrejme s tým jeho žiarivým úsmevom na tvári. Pôsobila na neho tak krehko a milo. Možno to však bol len prvý dojem ale povedal by skôr, že nie. Predsa len, dovolil by si povedať, že ľudí dokáže už pri prvom stretnutí celkom dobre odhadnúť. Navyše, už o nej počul od jej otca pomerne veľa vecí, ktoré mu taktiež určite pomôžu vytvoriť si o nej svoj obraz. ,,Normálne sa mi nechce veriť, že si ju predo mnou skrýval takú dlhú dobu" povedal s hraným sklamaním a keby naokolo neboli všetci tí ľudia, aj by sa teatrálne chytil za hruď. Vlastne, keby tu bol prítomný aj jeho otec, už teraz by schytal káravý pohľad za to, že si s jej otcom tyká, trocha formality akoby z neho opadlo a ešte robí takéto kraviny. Laertes však trval na tom, že pri ňom si niečo také môže dovoliť a vlastne vždy keď jeho otec nebol v blízkosti, tak sa s ním rozprával takto. ,,A mimochodom blahoželám k tvojej práci. Zdá sa, že zaujala viac než pár investorov... ale keby sa niekto pýtal, odo mňa si to nepočul" povedal pre zmenu s takým tým svojim až lišiackym úsmevom. Ďalšia výhoda toho, mať s ním dobré vzťahy- ak vie niečo viac než vy a hlavne sa jedná o vás, veľmi rýchlo a rád vás uvedie do obrazu. Medzitým sa stalo prvé... nazvime to fiaskom. No nebolo to skutočne nič neočakávané. Laertes však tomu nevenoval žiadnu pozornosť, aj keď tak spravili zrejme všetci. On však nikdy neupriamoval na niečo také pozornosť, pretože keby sa stalo nebodaj niečo také jemu, tiež by nebol rád, keby naňho všetci civeli.

Chování toho kluka bylo sakra podivné. Nechápala, o co se tu vůbec snaží. Když ho ale pozorovala, bylo znatelné, že se něco děje. To jí přišlo zajímavé, proto mu věnovala plnou pozornost a soustředění. Byla chytrá, mazaná, o tom nebyl pochyb. Mimoto ale také dokázala chytit příležitost za pačesy, když ji uviděla. A právě tenhle kluk, ten byl teď její příležitost. Chtěla kumpána? Tady ho měla. Tvářil se, jako kdyby nic, přitom jeho činy byly jasné, skrýval se. A to ona teď potřebovala také. Pouze se skrýt a nebýt lidem na očích. A jelikož to zkrátka byla Terra, ráda do svých vlastních záležitostí zatahovala nic netušící, nevinné lidi, čistě jen z toho důvodu, aby jejich životu dala alespoň na tu chvilku nějakou náplň a trochu se bavili v tom jejím ztřeštěném plánu. Těžko říct, proč to tak bylo. Asi si tak připadala fajn, být v něčích očích zajímavá. I když ona se vlastně tvářila, že ji nezajímá vůbec nic, natož pak, jak ji vidí ostatní. Jelikož její okolí zatím působilo docela neškodně, rozhodla se plán rozjet dříve, než se zase něco pokazí. "Děkuju." už jen z toho šlo poznat, že sem nezapadá. Nemluvila spisovně a i když mohla být okouzlující jak chtěla, na krku jí chyběl drahý náhrdelník a pohrdavý pohled na tváři, ona byla zkrátka jasně někdo zvenčí. Tvářila se hravě a určitě jako někdo, kdo má něco za lubem. Proto když jí podal kapesníček a ona ze sebe mohla setřít šampaňské, rozhodla se ho oslovit. "Hej ty, kluku." oslovila ho, no jo, neznala jeho jméno, jak jinak mu měla asi říct? Jistě by s radostí vymyslela nějakou přezdívku, ale to se jí teď nechtělo. Ono to přijde samo. "Když se budeš krčit u zemi jak nějakej vojáček, akorát na sebe upoutáš pozornost," pronesla, zatímco ubrousek položila na stříbrný tácek prvního chlapíka, který kolem ní prošel, "rychle se zvedej a pojď raději se mnou."´odolávala chuti si do něj jen tak pro zábavu kopnout, samozřejmě ne kdoví jakou silnou, jen tak ze srandy, protože se tam válel jak nějaká brambora. Nad tím skvělým přirovnáním se usmála a ihned vyrazila na bok ode všech stejně sebevědomou chůzí, jakou šla, než do něj vrazila. Samozřejmě čekala, že ji bude následovat, tentokrát už se však pro jistotu ani neotáčela.

Znovu vzhlédl k ní. Použila kapesník a odlozila někam, kde už ho asi znovu nenajde. Měl takový pocit, že něco takového dělá nejen s věcmi, ale i s lidmi. Přesto mu poskytla radu. A dávala smysl, opravdu. Nejprve ho ale trochu vyděsilo, když ho přirovnala k vojákovi. Nebo vojáčkovi, to už je jedno. Hlavou se mu ale začalo honit tisíce myšlenek. Že udělal chybu, když sem šel. A možná by se neměl ukrývat jen před těmi, které poznává, ale úplně před všemi. Jak jinak by poznala, že vlastně voják je. Nebo byl. Přesto. Poslechl. Zvedl se a rozešel se za ní. Ale trochu se za to nenáviděl. Proč právě následoval někoho, komu vůbec nedůvěřuje a vůbec se mu nezdá.

Už teď mohla s klidem říct, že byl opravdu okouzlující. Jeho úsměv dozajistě kdejakou dívku dostal do kolen, ona však nikdy příliš nevěnovala pozornost podobným věcem. Byla jeden z těch lidí, který se až příliš staral o to, jaký člověk je. Podle ní však byli dobrí všichni, to byla ta její hloupoučká hlavinka, která jí dovolovala býti tak naivní a věřit v něco tak nereálného. A i když třeba teď něco chtěla říct, věděla, že se hodilo spíše to, aby se jen usmívala a reprezentovala. Její otec a Laertes se tedy pustili do řeči. Ona se bránila nesmělému úsměvu a zcela červeným tvářím co to šlo, přesto však její líčka získávala narůžovělou barvu. "To víš, skrývat se musí, ještě by si ji někdo ukradl." z jeho tónu hlasu i výrazu ve tváři šlo opravdu poznat, že s tímto mužem má velmi dobrý vztah. Tedy její otec měl dobré vztahy snad se všemi, ale nikdy se nechoval až tak uvolněně. Po otcových slovech se krátce, tiše a umírněně zasmála přesně tak, jak po ní vždy chtěl. Jen když se směje nějakému vtipnu, ovšem věděla, že to svým způsobem myslí i vážně. Nečím ji zaujal a tak dokonce věnovala pozornost tomu, co říkal on, i co říkal její otec. Nestála tak bezduše a nezapojeně, jako většinou. Možná to bylo právě způsobem, jakým spolu ti dva vedli rozhovor. Konverzace se opět stočila práci a ona se tak tak ubránila povzdechu. Místo toho se jen usmála a raději poslouchala, co chce Laertes říct. Když domluvil, věnovala nadšený úsměv svému otci, kterému se také tvář nepatrně rozzářila, i když se snažil působit naprosto klidně. Stejné nadšení v sobě musela dusit i Tabitha, i když měla chuť ho obejmout, gratulovat a vyjádřit, jak moc šťastná a hrdá je. Poté zaslechla tříštění se skla. Chudáček. Podívala se směrem k číšníkovi, který vše upustil na zem a lítostně se podívala na otce. Z jeho pohledu se však dalo jasně vyčíst že si nepřeje, aby mu šla pomoct, i když dobře věděl, že by ani nezaváhala, kdyby to bylo povolené. On však chtěl, aby se chovala stejně monotónně jako všechny ostatní ženy v místnosti. Otec cosi odpověděl Laertovi, zřejmě na předchozí téma, o těch investicích a podobně. Potom se zasmál a zvedl hlavu. "Zdá se, že je načase představit můj výzkum, snad ti nebude vadit, když ti ji tu na chvíli nechám." s těmito slovy se vydal za mužem, který na něj už volal a v ruce držel mikrofon. Otočila se tedy směrem k pódiu, na kterém měl přednášet a opřela se o bar.

Zastavila se tedy, když byla v dostatečné vzdálenosti od centra dění. Zrovna všichni přenesli pozornost na muže, jež vstoupil na pódium a začal přednášet o svém výzkumu, takže měla skvělou příležitost. Mezitím se k ní dostal i ten kluk. Chvíli sledovala situaci kolem, všichni se věnovali poslouchání a přemýšlení o svých investicích. Skvělé. Nic pro ni, ale dalo jí to množnosti. S šibalským úsměvem se podívala na toho číšníka. "Je to jednoduché. Nemáš tu co dělat, sakra, je to očividný. Jenomže já taky ne, a fakt se potřebuju někam dostat. No a protože budeš určitě radši, když nebudeš muset být tady, máš skvělou možnost mi pomoct a skrýt se před všema těmahle...lidma." rozhlédla se kolem, jen kontrola. "A než se zeptáš, proč bys to měl dělat, pomůžeš ty mě, já pomůžu tobě. Nebyl bys tu přece, kdybys k tomu neměl důvod, takže, jdeme?" dřív, než na to ale stačil zaregovat se vydala k jedněm z dveří z místnosti. Poslední otočení, zda je někdo nesleduje a...je tam. Skvěle, teď už jen dostat se hlouběji. A právě k tomu potřebovala jeho.

Cítil ty pohledy. Byly jako kudly, které se mu pomalu, ale jistě zasouvaly hlouběji do jeho nekrytých zad. Co si tak mysleli, když viděli synáčka dvou úspěšných podnikatelů, rodiny blízké té královské? Vlastně se ani ptát nemusel, pověry se začaly šířit roky zpátky, a pro ty s přehledem byl právě středem pozornosti, možná už jenom proto, že by někdo očekával, že přijde se zbraní. Pro tak vysoce postavené lidi by to určitě byla zábava, dívat se na maniaka. Chyba byla v tom, že proplouval docela lehce, úsměv na tváři se mu stále držel, to možná díky sklenici šampaňského, kterou si dokázal sehnat. Teď už se jen díval zpátky na ty pohledy, jeden pár očí střetl ten druhý, to jenom proto, aby se odvrátily. Pokračoval tedy dál, dokonce i zahlédl pár známých, když zde ještě vyrůstal. Úsměv byl překvapeně oplácen úsměvem a slovo slovem, pár vět zde padlo, avšak po ráně, která se rozlehla místností, ztratil zájem. A sklenička zůstala na baru. Obrátil se na střed své pozornosti jenom proto, aby viděl dívku. Ne ledajakou. Už jen z toho úhlu mu byla povědomá, proto šel blíže. Vedle té osoby byl číšník, zjevně se stala menší nehoda, to už dle toho, že kolem něj prošel jeden další s hrstkou střepů. Čekal, stál v davu a tajně sledoval, stále jí však neviděl do tváře. Chyběl mu právě alkohol, protože jestli to byl někdo, na koho ji tipoval, znamenalo to zábavu. Nebo aspoň něco jiného, než jen alkohol a jídlo. Pak něco řekla, oba se zvedli a šli, to byl také ten moment, kdy jí zahlédl tvář. Nemusel dále váhat, aby se začal pomalým krokem tlačit k nim, k Bell – po cestě si rovnou nabral další sklenici. S jeho štěstím se ale na pódiu objevil někdo nový. Proslov. Skvěla příležitost k tomu, aby se otočil a bez jediné kapky pozornosti sledoval muže – zároveň po očku sledoval dvojici, jak lehce prochází dveřmi. Dal tomu dvě minutu, pak bez dalšího čekání vkročil za nimi. Nebylo by to poprvé, co by si někde hrál na ztraceného hosta.

Na jeho slová, mierne prikývol. ,,Tak to teda dokážem pochopiť" povedal opäť s tým bežným úsmevom. Niekoho tak krásneho a bez pochýb výnimočného by si predsa každý strážil, nie? Nedokázal si nevšimnúť ani jej reakciu na tú nehodu, čo sa stala. Opäť niečo, čo sa dalo považovať za veľmi milé, no zároveň to ukazovalo len jej neskúsenosť v takejto spoločnosti. Je hádam samozrejmosťou, že hádam každému to prišlo až kruté, že nikto okrem obsluhy v takýchto situáciach nesmie hnúť ani brvou, no to boli pravidlá a keby ich niekto porušil, malo by to dopad na jeho spoločenský status a to tu nikto nikdy nemienil riskovať. ,,Ak to nebude vadiť dáme, mne určite nie" povedal pokojne. ,,Veľa šťastia" poprial mu ešte kým stihol odísť. A tak tam ostali sami. ,,Nepatrí sa opierať o bar" povedal tak potichu, aby to počula len ona. Bolo už na jej rozhodnutí, či sa teda postaví normálne, alebo tak ostane, aj keď to teda nie je najlepší postoj na takejto udalosti ale akurát tak v bare. ,,Môžem otázku?" opýtal sa ešte pokým sa na pódiu nerozoberalo nič dôležité.

Huck byl Huckem, takže když se dívka před ním zastavila, scházelo jen pár centimetrů k dalšímu nárazu. Byl trochu ztracený v mysli, děsilo ho, co přijde. Buď ho poznala a chystá se mu vyhrožovat nebo je to něco jiného a to ho děsilo snad ještě více. A pak se otočila. Byli moc blízko sebe, takže udělal krok vzad. Štěstí, že za nimi nikdo nestál, jinak by do někoho narazil. Byl to ukvapený pohyb. Jako vždy. A pak poslouchal. Sice s pohledem upřený na zeď za ní, takže to vypadalo, že vlastně vůbec neposlouchá, ale poslouchal. Pozorně. "Ne" pronesl, překvapený vlastním hlasem. Nebo spíše jeho hlasitostí. "Já tu nejsem na tajno" trochu naklonil hlavu na stranu a zamračil se "Teda ne úplně, je to složitý" dodal. A dodával by dál a dál, kdyby ho poslouchala. Ale zdálo se, že nevnímá, protože jí to musel říct až za zavřenými dveřmi.

Její povaha jí nedovolovala být jako ostatní lidé tu. Byla prostě příliš živá na to, aby se tvářila jako tyhle mrtvoly a také příliš svá na to, aby ji zajímaly tyhle věci. Byla tu z jediného důvodu, měla jediný cíl. Dobrodružství. Ve všem, včetně takovýchto nudných akcí, hledala dobrodružství a nic jiného. To pro ni bylo to pravé ořechové. A ma, kde žádné nebylo k mání, vytvořila si ho. Ona na to byla expert, šlo jí to snad lépe, než cokoli jiného. Dobře, lít do sebe alkohol byla aktivita v těsném závěsu. Už vyrazila na cestu, no a on taky, mezičímž se snažil jí vzdorovat. Jasně. Jojo. Mmmmhm. Určitě. Rozhodla se k tomu vyjádřit až budou za dveřmi, takže na ně nepůjde vidět. V podstatě to bylo teď nebo nikdy. "Co je na tom složitýho?" no ne, vážně, tohle ji doopravdy zajímalo. To šlo poznat i v tom hlase.  Byl o něco odlišný od toho věčného hmm sem, hmm tam, noaco támhle... Nicméně, hodlala se vrátit zpět k věci, když v tom se otevřely dveře. Její první myšlenkou bylo, kdo to zase krucinál otravuje, nicméně když zahlédla známou tvář, její rty se roztáhly do širokého úsměvu. Sice to bude o to komplikovanější, ale nevadí. "Je ti jasný, že chvílí, kdy jsi sem vešel těma dveřma jsi se připsal do mýho plánu, žejo?" jenomže to muselo být nad Sol jasné.

Ve chvíli, kdy její otec odešel značně znejistěla, ale zároveň se i uvolnila. Snad to byl ten pocit, že její tatíček neuvidí všechny její chyby, ale také ten, že tu není s ní, aby ji chránil před všemi těmi řečmi investorů o věcech, které ji zajímaly jen minimálně, zda vůbec. Opřela se o bar, načež se ale cosi ozvalo ze strany Laerta. V tu chvíli jakoby jí došlo něco neskutečně důležitého, rychle se postavila normálně, jak se slušelo a patřilo a věnovala letmý pohled aby se ujistila, že si toho opravdu nikdo nevšiml. Naštěstí se všichni věnovali jejímu otci a tak se na ni nedíval nikdo. Až na Laerta. Obrátila na něj tedy pohled a nejistě přikývla, když přišlo na otázku. "Jistě." snažila se působit co nejvíce klidně a tak, jak vlastně působit měla. Mluvila docela tiše, protože nechtěla rušit nikoho kolem, kdo by poslouchal jejího otce. Přeci jen, bylo vcelku nezvyklé ticho, když mluvil. Všichni jej poslouchali, proto znovu otočila hlavu k pódiu a sledovala, jak si vede.

Samozřejmě, že nevnímala. Jak jinak. Ale nemohl říct, že by ho to překvapovalo. Většinu času ho nikdo nevnímal nebo raději dělal, že vůbec neexistuje, což vesměs vyhovuje všem. Momentálně by mu to vyhovovalo. Kdyby třeba vůbec neexistoval a ona by si vůbec neuvědomila, že už tady vůbec není. Ale nakonec se ukázalo, že přeci jen slyšela. Jenže položila otázku, na kterou by jí neodpověděl ani člověk s dostatkem zkušeností s lidským kontaktem. Není to tak složité, ale je to složité, když nemůžete prozradit tu nejdůležitější věc. "To nemůžu vysvětlit." pronesl tedy jenom, trochu zklamaný sám sebou. A možná by se pokusil něco vysvětlit, přiblížit situaci, ačkoli by to nedávalo nejmenší smysl, ale otevřely se dveře. Rychle kolem projel hluk z vedlejší místnosti, dokud se dveře zase nezavřely. A musel se otočit, podívat se, kdo to je. Takže se tak napůl natočil ke dveřím, jenže jakmile toho člověka uviděl a rozpoznal, tou nejvyšší zaznamenatelnou rychlosti se zase k muži otočil zády. Nevěděl, jestli o něm on věděl nebo by ho vůbec poznal, ale Huck poznal jeho a držel se svého pravidla vyhýbat se těmto lidem, jak jen to půjde.

Vlastně ani neočekával, že by zůstal kdovíjak dlouho v tom svém pofiderním utajení. Spíše si řekl, že se s ní setká na místě, kde je nikdo neuvidí. To už možná proto, aby ke konci celé té její akce nemusel skončit jako nějaký spolupachatel. Ty každoroční večírky plné alkoholu zadarmo si doposud užíval, nechtěl riskovat to, že by se z něj stala dvojitě černá ovce vlastní rodiny, která si jej již tak stěží přivlastňovala. Toto však bylo něco jiného, něco zábavnějšího, co mu vždy dokázalo připomenout, že lidi z Ferrotownu se umí zabavit po svém. A taky to byla známá, jeho i jeho známého, co by pro ně vlastně neudělal? Úsměv jí oplatil svým vlastním. „Proč bych sem asi lez'?“ protočil oči a přikročil, „s tímhlenctím pitím se ani zabavit nemůžu.“ Všechno to ukončil povzdechem a mávnutím, přičemž poloprázdná sklenička vyletěla přímo kupředu, kde se roztříštila na další desítku střepů. Možná to nebylo nejtišší, ale to byl jeho styl – být hlasitý. „Neuklízej to,“ pohlédl na číšníka, kterého si přitáhla. Byl mu otočený zády, to však chtěl řešit později. „Tak povídej.“