Walter Industries

Byli oba za Bellou, což nebylo tak dobré, jak si myslel. Očekával možná to, že by nebyl pozadu – s ním. Protože jak už se znal, do několika minut by začal mlít, jak jinak. Prvních pár minut to vydržel, v klidu si kráčel dál a každých pár sekund se musel pozastavit, aby se přitiskl ke každé stěně a doufal v to, že něco uslyší. Šance zde nebyla veliká, ale stále se o to snažil. Pak přišlo ke schodům a on to nemohl udržet. „Odkud se znáte?“ zeptal se šepotem, samozřejmě měl pár důležitějších otázek, avšak prozatím mu stačilo tohle. Potřeboval vědět, jestli mu může věřit. „A známe se?“ To bylo to poslední, co potřeboval vědět. Hodlal si s tou otázkou počkat na později, avšak ta zvídavost jej rychle spalovala. Až tak špatnou pověst určitě neměl, tedy samozřejmě – většina lidí na tomto večírku by se mu vyhýbalo, ale tohle bylo trochu jiné. Nakonec konečně zastavili, před nimi byly již jen dveře. Co za nimi bylo? Teď už jen doufal, že to byla ta zábava, kvůli které zde lozil.

Vyšli tedy vstříc parketu. On to byl velký sál a parket tu mohlo být v podstatě vše, avšak nepsaným pravidlem byl také v lidské mysli vymezený prostor, který si sami určily, ač nijak vyznačen nebyl. Zastavili se tedy zhruba někde ve středu tohoto doposud poměrně prázdného prostoru, jelikož většina zdějších se zdržovala především u baru, či někde na kraji, rozmlouvali o vystavených kusech, řeči jejího otce, nebo o kde čem. Ona se nyní jen soustředěla na hudbu, šum z místnosti poslala do pozadí a soustředila se na rytmus tak, jak ji to matka učila, když byla ještě malá. Ruce dala tak, jak být měly, loket neměla příliš vysoko, ani příliš nízko, nedívala se do země a nehrbila se. Ve chvíli, kdy jí věnoval pohled, z něhož cosi vytušila, mohli začít tančit. Pohybovala se do rytmu hudby a nechala se vést, jelikož moc dobře věděla, že vést by měl muž, ač kroky ovládala naprosto s přehledem.

Tentokrát se toho dozvěděl ještě méně, než předtím. Ale co s tím nadělá, že? Prostě se vydal znovu za tou ztřeštěnou holkou, po boku může, před kterým se snažil zuby nehty skrýt svou tvář. Takže ano. Ty zdi i ta podlaha. Kdo by jen řekl, že by to všechno mohli být tak neskutečně zajímavé. A co teprve ten strop? Opravdu, takový se jen tak nevidí. Takže šel, tvář odvrácenou kam jen to šlo. Kdyby zase neplaval v hlubinách své mysli, rozhodně by se divil, že ještě nezakopl o vlastní nohy. A bylo to všechno relativně v pohodě, dokud na něj nepromluvil. Chvíli si musel tu větu opakovat v hlavě. Odkud se znali? Ona do něj strčila, on na ni vylil šampaňské a stihl u toho rozbít dalších pět skleniček. Stalo se to tak před dvaceti minutami. "Neznámé se." usoudil, že to byla nejlepší odpověď, jakou mohl podat. Protože se neznali. Vlastně si ani nevybavoval její jméno. Slyšel ho, ale nepamatoval. Jak běžné. Další dotaz už byl mnohem horší. Měl lhát? Lhal by, kdyby řekl, že se vůbec neznají, ale také by lhal, kdyby řekl, že se znají. Protože znát někoho pro Hucka znamená vědět jeden o druhém aspoň základní věci. Nebo spolu aspoň dvakrát nebo třikrát mluvit. To se nestalo. A pokud ano, mluvil spíše Lazarus a dost možná to nebyla ani konverzace. "Znáš ty mě?" odvětil, když už se zastavili. Rozhodl se pro takovou odezvu. Nebyla to odpověď, ale Huckovi by přinesla důležitější odpověď, než kdyby jen odpověděl ano. Navíc, kdo by Lazara neznal, minimálně nějaké zvěsti o něm zná každý.

Ako predpokladal, tanec jej skutočne šiel. Možno ešte o niečo lepšie, než boli jeho predpoklady. Síce sa nechala viesť, bolo vidieť, že by nepotrebovala byť vedená. Na jeho tvári to vyvolalo úsmev. Bolo vidieť, že nepatrí medzi ľudí, ktorí sa nachádzali v tejto miestnosti. Väčšina z nich bola mdlá, nudná a vážne ako roboti, ktorí síce zvládali všetky tie slušné spôsoby, no nič viac. A zatiaľ čo tu Tabitha tie spôsoby nemala tak vycibrené, tanec jej šiel omnoho lepšie ako mnohým v miestnosti a Laertes mal také podozrenie, že to bolo spôsobené práve tým, že pri tanci nešlo len o učenie sa nejakých daných vecí. Samozrejme, že zahŕňal aj to, ale ak by to človek aspoň trocha v sebe nemal, nevyzeralo by to takto, zatiaľ čo to formálne správanie je čisto len o pretvárke... aspoň pri väčšine ľudí, výnimky sa predsa vždy nájdu. Na nej ale bolo jednoducho vidno, že je iná. ,,Krásna, milá, ochotná chodiť na tieto pekelné podujatia a ešte k tomu všetkému tanečná bohyňa. Máš pre mňa prichystané ešte nejaké prekvapenia na dnešný večer, na ktoré by som sa mal pripraviť?" opýtal sa s úsmevom.

Celou dobu se soustředila pouze na hudbu, tanec, své tělo a také to je-totiž na něj. Bylo to pro ni mnohem jednodušší a zábavnější, než bavit se s otcovými přáteli, ač i Laertes byl jedním z nich. Nicméně u tance se člověk mohl uvolni a být zase trochu...no, živější. To bylo tím pádem něco pro ni. Nebylo to ani příliš dlouho a Laertes znovu promluvil. Tentokrát jí však vehnal do tváří řůžovou barvu. Bylo to pěkné, ale nebrala to příliš vážně, spíše jako že přehání, což také dělal. Nad jeho otázkou se krátce zamyslela a poté jemně zavrtěla hlavou. "Zřejmě už ničím nepřekvapím," pověděla, nikoli však zklamaně, ale s milým úsměvem, "pokud tu tedy někde zázrakem nenajdeš klavír." dodala nakonec, přeci jen zrovna tato schopnost nebyla nijak skrývaná. Byla to, mimo tanec, jedna z těch věcí, které ji učila jako malou matka. Tanec, hra na klavír, pokoušela se i o zpět, ale ten si raději nechávala pro sebe, nebyla si jistá, zda zní dobře. Ve skutečnosti to šlo, ale kdoví jak dokonale zpívat nedokázala. Byla průměrná, poslouchat se dala, ale o mnoho lépe jí šlo třeba plavání. To bylo ale jen tím, že tak milovala vodu.

Opäť to jej roztomilé začervenanie sa. Na to by si zvykol, avšak len málokedy mal tú česť so ženou, v ktorej jeho komplimenty vyvolajú takúto reakciu. Možno to bolo aj tým, že u ľudí, s ktorými sa najčastejšie stretáva, je v móde kamenná tvár a zväčša falošný úsmev k tomu. Mal isté pochybnosti o tom, že by ho v dnešný večer už ničím neprekvapila, no zaujala ho tá druhá časť. ,,Hmmm... takže klavír. Tu by som asi len ťažko nejaký našiel, no veľmi rád by som si niekedy niečo vypočul" povedal a mohlo to byť prekvapivé, ale myslel to úplne vážne. ,,Ako dlho už naň hráš?" opýtal sa s nehraným záujmom.

Následovali ji a to ji bavilo. Už ale chtěla být tam, kam směřovali a tak trochu přidala do kroku. Nakonec se ale musela stejně zastavit, jelikož čekala na ty dva. Co zatím postřehla, dali se do řeči a to jí vykouzlilo pobavený úsměv na rtech. Možná by se dalo říct šťastný, ale takovéhle úsměvy u ní byly k zahlédnutí málo kdy. Většinou to byl nějaký ironický úsměv, pobavený, nebo neupřímný. Sem tam trochu milý, ale to jen občas. I když chtěla trochu rozvést otázku tady mladýho, nechala to být a raději pomaličku otevřela dveře. Nakoukla na chodbu, to aby zkontrolovala, jestli tam nikdo není. Nebyl. Páni, měli větší štěstí než čekala. "Ve dveřích přímo naproti je sklad, mají tam prý dost velkej výběr alkoholu, stačí když tam půjdeš a vezmeš láhev něčeho silnějšího, než co se roznáší, bude to vypadat normálně, protože tam číšníci normálně chodí kvůli doplnění zásob na baru, tudíž to nevzbudí pozornost, dle mých zdrojů." řekla tedy tichému klukovi a jen doufala, že se nebude snažit nějak vymluvit z plánu. "A když tam budeš, můžeš vzít i něco pro vás dva." tiše se uchechtla. Tím samozřejmě myslela, že dříve zmiňovaná láhev je pro ni a když bude chtít, může něco i pro ně. Byl to jen vtip, samozřejmě by jim mohla stačit ta jedna, ovšem pokud vezme něco navíc, ještě jim to ulehčí práci.

Očekával, že jeho odpověď bude docela jiná, možná i lehce doufal v to, že by se Bella nepokoušela zatáhnout nějakého náhodného číšníka do něčeho, co by z nich – spíš tedy z ní – mohlo udělat ještě větší spodinu. No, ale nebyla by to ani ona, kdyby se jim tohle nestalo. Teď jenom už doufal v to, že se mu dalo věřit. Nechtěl, aby někdo skončil v lochu někde ve Ferrotownu. Stále by ale řekl, že jestli se neznají oni dva, on s ním něco společného mít musí, nebo se jen bál, což mohlo být pravděpodobnější. Pak ale přišlo k odpovědi, na kterou už nějakou chvíli čekal, no, skončilo to tak, že se nad tou osobou musel ještě více zamyslet. Znal ho? Měl ho vůbec znát? Šlo zatím vidět to, že jestli ano, nezapůsobil na něj zrovna nějak dobře – to on vlastně snad na nikoho. „Jestli bych měl, tak řekni.“ Tímhle to ukončil, byl vlastně přinucen, protože kdyby se Bell nepozastavila u těch dveří, asi by do nich rovnou narazil. Vypadala dnes nějak líp, to si vysvětloval tím, že na sobě měla překvapivě šaty. Možná ještě něco, ale až tak všímavým nebyl. Poté mu už jen opět podala rozkazy, s úsměvem na tváři se přiblížil k dívce. Byl připraven si s ní aspoň na těch pár minut popovídat, začalo to úšklebkem. „Co by na to řekli tvý rodiče?“ zatřásl hlavou, když se zmínila o alkoholu. „A protože furt nic nevím, začni vysvětlovat,“ přešel k věci, možná začínal být vážnější, „a proč do toho taháš číšníka?“

Na jejím tváři hrál stále úsměv, když tančila,ani se o něj nemusela snažit. Poměrně rychle se tam dostal, aniž by to plánovala. Vlastně ona své úsměvy nikdy neplánuje, prostě tam jsou. Třeba jako teď. K jeho slovům přikývla, i když moc dobře věděla, že v otcově kanceláři jeden klavír je. Ani nevěděla jak dlouho, nebo proč, prostě tam stál tak nějak vždycky. Velké, černé křídlo, zabírající spoustu prostoru. Říkal, že mu hraní pomáhá s myšlením, to byl zřejmě ten důvod. Dokonce tomu věřila. Když tedy zrovna nebyl někde jinde a nic netestoval, byl ve své kanceláři, přemýšlel a občas si zahrál na klavír. Párkrát ho už navštívila, proto o něm věděla. Lazarovi se o tom nezmiňovala, jelikož by to bylo zbytečné. Stejně přeci nemohou odejít ze sálu, ne snad? "Popravdě ani nevím, má matka mě učila na klavír už když jsem byla malá, stejně jako s tancem, prostě to nějak přišlo."

Pozorne počúval ju a zároveň si dával pozor, aby nespravil v tanci žiadnu chybu, aj keď to vonkoncom nebolo až tak potrebné, vzhľadom na to, že snáď všetky možné tance poznal tak dobre, že spravenie chyby sa zdala ako tá najmenej pravdepodobná vec. Takže tancovať ju učila matka... za to by si zaslúžila pochvalu. A za ten klavír vlastne asi tiež, aj keď Lae by si skôr tipol ako učiteľa klavíra jej otca, keďže poznal jeho záľubu v tomto hudobnom nástroji. ,,Ak hráš na klavíri tak dobre, ako tancuješ, tak to sa už neviem dočkať na to, až ťa budem počuť hrať" poznamenal stále s úsmevom.

Slyšela od něj jen samé lichotky a samozřejmě by lhala kdyby řekla, že jí to nebylo příjemné. Bylo hezké slyšet od někoho tak pěkné věci, ale zrovna velkou váhu jeho slovům nepřikládala, zřejmě k ní byl milý jen kvůli jejímu otci. Stejně si ale mohla užít tento večer přeci jen o něco více, než ty ostatní. Už třeba jen díky tomu tanci. "Pokud se ještě někdy znovu setkáme, určitě ti ráda zahraji." přikývla jako takový náznak jakéhosi souhlasu a celé to doprovodila dalším z jejích milých úsměvů. Poté však píseň skončila a tak v předpokladu, že také jejich tanec, odtáhla se od Laerta a vykročila, že už snad půjde na své místo, kde byla ještě před tancem.

,,V tomto prípade sa určite ešte uvidíme" povedal, akoby si tým bol úplne, na betón istý. A aj bol. Nehovoriac o tom, že určite by sa ešte stretli. No takto má aspoň ako-takú zámienku, všakže. Pieseň pomaly skončila a s tým sa odobrala preč aj Tabitha. Lae sa pomalým krokom vydal za ňou. Ťažko povedať, či sa jej otec už bude schopný vrátiť k nej, alebo nie, no na tom mu vonkoncom nezáležalo. Ak nie, znamenalo by to, že ešte nejaký ten čas s Tabithou pobudne sám. Ak áno, aj tak tu zrejme ešte tú chvíľu strávi, keďže by s ním najradšej ešte niečo prebral, aj keď možno by bolo lepšie preberať to v súkromí. Aj tak ale bolo mnoho iných tém, o ktorých by sa mohli baviť, aj keď nie všetky boli vhodné na túto slávnosť. ,,Takže, ako si zatiaľ užívaš dnešný večer?" opýtal sa len tak zo zaujímavosti. Moc zábavy si tu človek neužije.

Jemně přikývla. Nevěděla, zda je tomu opravdu tak. Přeci jen, spoustu akcí i tak vynechá a na některých on třeba nebude. Navíc, kde bývá jen tak klavír? Zkrátka tak nějak předpokládala, že ho už buďto nikdy neuvidí, nebo budou postrádat klavír. Ovšem hru mu slíbit mohla. Zůstávala však pozitivní a mohla doufat že jednou, třeba časem, na sebe zase na nějaké takové akci narazí. A ona už bude třeba trochu zběhlejší v podobných šarádách. To by bylo pěkné. Poté píseň skončila a ona se pomalým krokem vydala zase k baru, o který se tentokrát neopírala. Tentokrát, po zvážení, si sedla na barovou stoličku, napodobila tak pár dam, které tu takhle vysedávaly opodál. "Ani nevím, je to něčím jiné než jiné akce, na kterých jsem s otcem byla." naučila se, že krčit rameny se nesluší a proto to tentokrát vynechala.