Walter Industries

Svoju chybu, ak sa to tak teda dalo nazvať, veľmi rýchlo napravila, pričom sa mu len nepatrne nadvihol jeden kútik a potom opäť venoval pozornosť jej otcovi, až pokým mu neodsúhlasila otázku. ,,Bývaš taká tichá a opatrná vždy, alebo si taká len teraz, kvôli tejto... šaráde?" opýtal sa svoju otázku a spolu s ňou jej venoval letmý pohľad. Nemusel byť odborník na to aby videl, že táto spoločnosť nie je úplne jej šálka kávy a bolo mu jasné, že takmer každý sa tu pretvaruje a nespráva sa tak ako normálne. On tiež nebol výnimkou... aspoň zväčšiny. No ona vypadala, jak keby toho zakrývala omnoho viac, ako ostatní, alebo skôr akoby zakrývala to najdôležitejšie. No zrovna on niečo také dokázal pochopiť. Predsa len, zažil si úplne to isté, len omnoho skôr a on sa do toho musel dostať, ale chápal to. Nie každý však takéto pochopenie mal.

Poslouchala ho, ona vždy poslouchala. Byla v poslouchání dobrá, jen to málo lidí vědělo, protože tak vůbec nevypadala. Když jí potom zodpověděl její dotaz s povzdechem zakroutila hlavou. "No tak dobrá, ono je to ve skutečnosti jedno, viď? Tvoje věc je tvoje věc, moje zase moje. Tak si pomůžem bez dalších otázek." tohle by jí vlastně docela vyhovovalo, takže doufala, že nebude mít žádné připomínky a v klídku se přidá do toho jejího plánu s tím, že ona pak klidně pomůže jemu. A i kdyby nic nepotřeboval a ona to špatně odhadla, alespoň zažije největší dobrodružství ve svým životě. A to za to stojí, ne? Ona byla ten člověk, pro kterého to bylo ono. To vážně důležité a podstatné. A pak se otevřely ty dveře a dovnitř vešel Lazarus. Znala ho díky staršímu bratrovi, on o něm pořád mlel, protože měl ten dům, kde kdysi skryl jednoho jeho kámoše, kterej byl vlastně kámoš i Terry. Ona je sice pravda, že to byl pěknej prevít a nakonec ho dostala policie, protože prostě nebyl tak opatrnej, ale to se konec konců dalo čekat. Když byla ve Ferrotown, občas v tom jeho domě přenocovala, protože s rodiči to sem tam zkrátka nemohla vydržet. Měla přece důvod, proč od nich utekla, ne? Nad jeho reakcí se spokojeně usmála. Jak jinak. A když už se zmínil i o tom pití, musela ho také zahrnout do plánu. Ne Lazara, ten už v něm byl, ale to pití. Ne přesně tohle, trochu jiné, ale chápeme se. Mrk mrk. "Zbožňuju tvou teatrálnost." pronesla s velkým úsměvem na rtech, který neznačil nic dobrého a věnovala pohled číšníkovi, jehož jméno vlastně doteď neznala. Hmm, zvláštní. Jeho chování hodlala rozlousknout stejně, jako jeho tajemství. Tenhle večer začínal být o poznání lepší. A o noci ani nemluvila. Když ji tedy Lazarus vybídl k povídání, pouze zavrtěla hlavou. "Znáš to, plán se dozvídáš za chodu a nevíš víc, než potřebuješ, je to kvůli efektu." pokrčila rameny a rozhlédla se, chodba byla prázdná, ale šlo jí spíše o to, co člověk jen tak nevidí. "My dva musíme hlavně projít slepýma bodama od toalet dál, no a ty..." otočila se na číšníka, "připrav se na pravý dobrodružství... a teď musíš jít až na konec chodby, když zahneš doleva, tam čekej," stočila pohled na Lazara, "ty počkáš a za třicet sekund po tom, co vyjdu já půjdeš ty, zastavíš se u pánských záchodů, otevřeš dveře a necháš je, aby se zavřely, musíš pak stát těsně u stěny, udělat přesně... čtyři krátký kroky a přejít rovně na druhou stranu, tam zase dva, potom přejdeš na prostředek, zhruba, a budeš pokračovat až na konec chodby, ty pitomý kamery tam už nesahaj, děsně jednoduchý... chápem se?" toto už bylo mířené na oba dva.

Muž mu nevěnoval pozornost a to byla asi tak jediná pozitivní věc, která se od toho incidentu s roztříštěnými skleničkami stala. Ale nehodlal nic podceňovat, prostě se na něj nepodíval, ani hlavu k němu nenatočil a raději mlčel stál tam jako přikovaný. Vypadal by jako socha, kdyby nedýchal. A zatímco zazněla nějaká jejich uvítací slova, zase se procházel po svém vlastním světě a hledal odpovědi na otázky. Hádejte, co našel. Ano. Více otázek. A děsivé představy o tom, jak moc špatně by se tohle mohlo zvrtnout a jak by asi mohl dopadnout, kdyby ho našli právě tady. Na tom už nenacházel jedinou jen lehce pozitivní věc. Snad jen to, že by mohl přestat s tou obezřetností. Možná přehnanou a nápadnou. Mimochodem, celá ta situace, kdy vlastně nemá vědět do čeho jde, aby se to něco povedlo ho děsila ještě víc. A začal si říkat, jestli to není nějaká bouda. Konečně ho chytí a ještě se u toho zasmějou. Ale rozhodl se poslechnout, jen bude připravený na cokoliv. Zejména na rychlý úprk těmi vedlejšími východy, které si tu ještě odpoledne našel. Měl by být v pohodě, když mu někdo nezacpe nějakou chodbu. Ale měl to jako dlouhodobý plán, plánoval si to už pár dní, nic by se pokazit nemělo. A tak teď vyšel chodbou a mířil až na její konec a tam se chystal zatočit doleva a počkat.

Jeho otázka jako taková už ji vykolejila snad více, než měl Laertes v plánu. Nebo byl přesně to jeho plán? Nejistě se na něj podívala a chvíli přemýšlela, zda je opravdu dobrý nápad být upřímná, nebo se má pokusit to hrát dál. Kdyby to byl kdokoli jiný, koho tu za celý večer zatím její otec pozdravil, neváhala by a hrála by si dál na dokonalou dcerku, ovšem s ním otec mluvil jinak. Věnovala letmý pohled pódiu, než pozornost zase přenesla na Laerta. Její tvář ztratila úsměv, což se u ní příliš často nestávalo. "Vyrůstala jsem v Gaareru, tam se všichni chovají..." snažila se najít správné slovo, zatímco pohledem přelétla dav. "Živěji." odpověděla jednoduše na jeho otázku, i když si nebyla úplně jistá, jestli opravdu může říkat to, co říká a jestli je to správné. Dle jejího to ale podala docela pěkně. Ne? Byla ale smutná, že to jde tolik poznat, to by otci určitě radost neudělalo. S povzdechem se vrátila ke sledování pódia a tedy jejího otce, na kterém lpěly oči snad všech lidí zde. Chtěla by dodat víc, že být takovýto stále musí být opravdu nuda a že se raději nahlas směje a říká co chce, ale nějak si uvědomovala, že se to asi úplně nehodí. Proto dál mlčela.

Opäť sa mu vkradol na tvár ten jeho úsmev, ktorý bol tentokrát aj so štipkou pobavenia. Označenie, že tam sú ľudia živší ho fakt pobavilo, no veľmi rýchlo začal svoj úsmev ovládať a to pobavenie si z tváre 'vymazal'. Ťažko povedať, či by tak celkom vedel jak to zobrať, keby nevedel o čom hovorí a vlastne mala pravdu. Títo ľudia tu fakt občas až pripomínali robotov, ktorí sú presne naprogramovaní na to čo si obliecť, čo povedať a čo spraviť. ,,Nemôžem nesúhlasiť" poznamenal. Mal to šťastie stretnúť počas svojej návštevy spomínaného mesta mnoho ľudí, ktorí boli dosť odlišní, no v dobrom. Ale tým, že on bol z časti vychovávaný v meste ocele a z časti tu, aj toto mu prišlo celkom normálne. Zatiaľ čo pre ľudí z Gaareru to muselo byť fakt... ostaňme pri zvláštnom či neprirodzenom. ,,Ale celkom sa držíš. Neviem či by som to tu vydržal, keby som sa to neučil už od kedy si pamätám" skonštatoval fakt, ktorý o ňom veľa ľudí nevedelo. Niekedy by to najradšej hneď zabalil, či sa ani nedostavil, no taký prístup nepomáha kontaktom, ani obchodu a nemal by svojich nepriateľov na očiach, takže to bol luxus, ktorý si nemohol dovoliť.

Jemně jí cukly koutky, když s ní souhlasil. Byla ráda, že alespoň ví, co tím má na mysli. Ono pro ni bylo docela těžké být tu mezi těmi lidmi, kteří by nad jejím obvyklým chováním ohrnovali nos. A jak by se chovala? Zkrátka jako ona. Byla by svá, uvolněná a stále by se smála. To dělala ráda, její životní filozofií totiž bylo, že když bude šťastná, přenese to i na své okolí. Ale teď? Byla v tomto světě důležitých lidí s vybraným chováním tak hrozně nesvá, až to kradlo celou její podstatu. Ani vlastně nevěděla, co si o něm myslet. Jeho chování mu zkrátka přišlo zvláštní stejně, jako on sám a nedokázala se úplně rozhodnout...no, vlastně se dalo čekat, že nebude tušit co dělat. Bylo tu více lidí, než kdy na které akci pamatovala a věděla, jak moc to bylo pro otce důležité. Nechtěla ho zklamat, no zároveň byla zkrátka ztracená. "Vy jste v tom už vyrůstal?" zřejmě zbytečný dotaz, ale zkrátka jí to připadalo nepředstavitelné.

Snažil se to nijak nevnímat, ale musel se přeci jen zamyslet nad tím, co s číšníkem je. Ví o něm snad něco? No, neřekl by, že se o něm vypráví zrovna až tak špatné věci, vždyť se jen snaží pomoct lidem jako je on sám, nic víc nic míň. A možná po cestě nechá něco shořet, ale to už je jeho prokletí. Raději se otočil zpět k Bell, ta určitě měla nějaký svůj nápad. Tak nějak byl připraven na všechno, co by mu podala, možná to rozhodnutí lehce vytlačil alkohol a nuda, ale v podstatě by ani tak nemohl odolat, hlavně ne té holce, která mu sama občas dělala společnost. „Och,“ pousmál se, „tyhle slova si nech na ty lidi venku,“ mrknutí bylo lehce oplaceno. Nebyl ani nijak překvapen, když mu odmítla říct její záměry, což vlastně ani vědět pořádně nepotřeboval. Chtěl jen roli, mít něco na práci, zbytek nechat géniovi, kterému jakžtakž věřil. Jak jinak. „Jestli se ze mě stane vlastní host, tak tě pošlu v ruličce zpátky k rodičům,“ dal na vědomí předem, než se mu rozhodla říci její plán. Vážně neměl chuť se znovu schovávat, dokud by ho rodina neočistila a on zase nemohl vyjít na Sol. A přišlo to – rozkazy. Řekněme, že ne vždy zrovna rád poslouchal, tedy byl zvyklý na to být v čele, avšak občas se rád díval na to, jak co vychází, a jestliže by nemělo, aspoň by měl dva nové hosty ve svém domečku. „Jo, jo chápu.“ Tak se tedy opřel o zeď, přikývl, pár sekund litoval svého zničeného pití a znovu si představoval postup. Znělo to lehce, lehce na to, že se právě mají oba dostat skrze bezpečnostní systém. Možná to všechno lehce odstrčila ta myšlenka - to na veřejnosti vážně působí tak špatně?

Číšník, jehož jméno vlastně ani neznala, což ji poměrně štvalo, ale on neznal to její a tak to zatím nechala být, už nic neříkal a mlčky pokračoval dál ve své existenci. Nebylo třeba opakovat, že je zkrátka podivný, ale to přišlo Belle naprosto skvělé. Rozhodla se ale svou pozornost na chvíli věnovat Lazarovi, který tak neohlášený přišel. Nevadilo jí to, vlastně to ještě mohla být docela sranda. Jenomže starosti jí pořád dělal ten druhý, tak nějak doufala, že se časem trochu uvolní, protože se vážně zdál hrozně napjatý. "No jasně, jak jinak." uchechtla se slovům Lazara. Slova jako teatrální, to dozajista myslel. Jenomže taková slova ona ráda používala, přišla jí prostě vtipná a tak celkově...no, prostě fajn. Jak to už bývalo zvykem, nehodlala svůj plán jen tak vyzradit, prostě hodlala počkat, až si ti dva spojí dvě a dvě dohromady a dojde jim, o co se tu snaží. Nicméně to bylo nepravděpodobné a tak prostě museli počkat, až to všechno pěkně skončí. "Jasně, budu na to myslet." byla by ho třeba přátelsky žduchla, šťouchla do ramene, nebo tak něco, ale na to byl od ní moc daleko a jí se nechtělo zbytečně moc namáhat. No a tak jim sdělila první část plánu, nebo spíš co mají dělat, aby byli o krůček blíž k tomu skvělýmu dobrodružství. Lazarus řekl, že chápe a klučina, jehož jméno neznala se rovnou vydal, jak mu bylo určeno. Začínala ho mít v oblibě. No a potom, když už byl na druhé straně a zahýbal, ona vyrazila... Zastavila se až u dámských záchodů, které byly na druhé straně, než ty pánské, otevřela dveře, aby to vypadalo, že vešla dovnitř a poté se podél zdi vydala dál. Udělala šest kroků, než přešla doprostřed a potom už šla přímo za číšníkem. Teď už jen čekali na Lazara.

,,Žiaľ, áno. Človek nemá na výber, keď sa do niečoho takéto narodí" potvrdil svoje slová. ,,A vykanie môžeš dať pri mne bokom" povedal s úsmevom. Za túto vetu by ho jeho otec zrejme najradšej nakopal, no nebol tu. Možno by sa mal chcieť za to nakopať sám už len kvôli jeho samotnej neprofesionalite a teraz k tomu navádza ešte aj ju. Je samozrejmé, že jej to chcel aspoň trocha uľahčiť, ťažko povedať či preto, že ho tak trocha okúzlila alebo tým, že je úzko prepojená s jeho priateľom. Pri hocikom inom by sa na túto neznalosť chovania vo vyššej spoločnosti zrejme díval tak ako iní tu v miestnosti na ňu, no teraz to nehrozilo.

Upřímně ho docela litovala, jelikož pokud v tomto už vyrůstal, neměl snad možnost ani pořádně žít. Však víte, takový ten plnohodnotný život plný zábavy, nevinné zábavy, smíchu a štěstí, spokojenosti, lásky a rodiny. Řekla by, že patří do jednoho z těch klišé, které byly tak dobře známy. Otec má příliš požadavků, skoro se mu nevěnuje, synek je chudák citově zaostalejší, jelikož mu v životě nikdo nedal pořádnou lásku. Takovou tu pravou. No a tak zkrátka je takový, jaký je. Jenomže ona ještě nevěděla, jaký on vlastně je, jelikož se zatím bavili jen tady. Na místě, kde se každý musí přetvařovat. I on.  Skoro by ale řekla, že je takové chování u některých lidí normální. Trochu lítostně se na něj tedy pousmála, snad aby nějak nenápadně vyjádřila...soustrast? Oh, ano. Zemřelo přeci jeho dětství. Poté jí řekl, že vykání není třeba. Není žádné tajemství, že ji to opravdu mile potěšilo, jelikož se mohla alespoň o trochu uvolnit. Je však pravda, že by mu zřejmě vykala i za normálních okolností. Přeci jen, byl dozajista starší. Poté se ozval hlasitý potlesk a ona poznala, že otcův proslov už skončil. Potom pár slov řekl ještě ředitel Walter Industries a všichni se vrátili k tomu, co dělali předtím. Její otec chtěl také zamířit k nim a Tabitha už se chystala poblahopřát mu k tomu, jak moc hezky mu to šlo, jelikož i když se bavila s Laertem, stále stíhala vnímat i svého otce, přeci jen, kvůli němu tam byla...nicméně dříve, než se vůbec dostal z pódia ho zasypalo několik mužů v drahých oblecích a tak se Tabitha jen s povzdechem otočila čelem k baru.

Všimol si jej reakciu, teda úsmev. Zrejme by vedel presne odhadnúť, čo znamená, ale nejak sa tým nezdržoval. Zvykol si. Nedlho sa po celej miestnosti rozozvučal obrovský potlesk, ku ktorému sa Laertes samozrejme pridal. Aj napriek rozhovore s Tabithou totiž jeho príhovor vnímal. Nebolo sa čomu diviť, že bol jeho príhovor ukážkový a ten potlesk si zaslúžil. Laertes by sa stavil, že ho mal pripravený už pár dní dopredu, aj keby tomu tak nemuselo byť. Hneď však ako zišiel z pódia, ukradli si ho hne´d viacerí muži, z ktorých Laertes ani všetkých nepoznal. Zhodnotil však, že bude korektnejšie ostať tu a počkať, kým bude mať čas a priestor na to, aby sa mohol vrátiť. Navyše by si Laertes nedovolil nechať tu Tabithu samú, to určite nie a hlavne teraz, keď očividne nebola zrovna šťastná z toho, že nemohla byť pri svojom otcovi a teda musela ostať pri ňom. ,,V pohode?" opýtal sa jej a svoju pozornosť presmeroval čisto na ňu. Myslel si, že pozná správnu odpoveď, no napriek tomu sa opýtal, už len preto, že je to lepšie ako ticho.

Její otec, tedy, no...nevlastní otec, otčím, byl vtáhnut do víru všech těch investorů a lidí, kteří se o jeho práci zajímali. Byla z toho nadšená ale...raději by doma seděla u televize, jedla popcorn a s rodiči se dívala na film, nebo seriály, které na kanále zrovna běžely. Ale na akcích s otcem bývala také ráda, zbližovalo je to, zřejmě. Což byl vlastně asi hlavní důvod. Jenomže tu byl žádaný a zřejmě se k nim jen tak nedostane. Pozitivní věc? Alespoň tu není sama. Jistě. Hledat pozitiva. Už by skoro zapomněla, jak ona sama nad vším přemýšlí! Pozitivně. A tak, když se jí Laertes zeptal, zda je vše v pořádku, s úsměvem přikývla. "Jistě." jemně přikývla a pootočila se jeho směrem. A i kdyby nebylo, zřejmě by to ani v nejmenším nezmiňovala.

Číšník odešel ihned, možná byl docela rád. Nechtěl zde s ním stát blbých třicet sekund jenom proto, aby do prvních pěti zapomněl polovinu jejich rozkazů. Otočil se tedy na Bellu a čekal, dokud sama nevyrazila. Eh… kam to vlastně měl jít? Záchody, jo. Chlapský záchody. Počítal sekundy a ohlédl se za sebe, nechtěl utéct? Kdyby ho před několika lety někdo zatáhl do nějakého tajemného – a pravděpodobně nebezpečného – plánu, asi by vyskočil z nejbližšího okna. Byl zde ale zatím klid, dost na to, aby si mohl naposledy promyslet své kroky. Pak už jen přišel k třicítce a byl čas vyjít. Možná si až teď uvědomil, že ani neví, kde záchody jsou, ale díky té značce, kterou sám dokázal zahlédnout, se jakžtakž ke dveřím dostal. Otevřel je postrčením, počkal další sekundu, než se samy zavřely a ihned se přitiskl ke stěně. Řekněme, že se mu obvyklé stěny tak moc nelíbí, ale dnešní noc byla výjimkou. Udělal čtyři kroky, krátký, jak mu bylo řečeno, ocitl se tak na druhé straně. Dva kroky, pak… pak? Prostředek, jasně. Bylo to vše? Ne. Měl jít dál, na konec chodby, tak to tedy udělal. Teď jen doufal, že neudělal nic špatně. Nebo mu neřekla nic špatně.

Prekvapivo sa "pozviechala" a opäť vyzerala celkom šťastne, pričom mu aj poskytla odpoveď na jeho otázku. ,,Predpokladám správne keď poviem, že asi netúžiš po spoznaní ďalších ľudí tu?" opýtal sa len tak zo zvedavosti, aj keď opäť mal predstavu o odpovedi. Vlastne keď sa to tak vezme, vždy tak trocha tuší čo mu druhí odpovedia a len málokedy sa mýlil. Zvláštne je, že tu pri Tabathe sa zmýlil hneď pri prvej otázke. V každom prípade, mal silné pochybnosti o tom, že by túžila po spoznávaní týchto zväčša namyslených ľudí... niežeby sa občas nesprával namyslene aj on, ale to už je iný príbeh...

Jeho úkol byl velice jednoduchý, rozhodně nejjednodušší z těch, které byly rozzařeny. Nebyla na tom žádná věda. Prostě dojít na druhý konec chodby a tam odbočit. Pak jen v klidu čekat, až dorazí i oni. Ale když už ho vykonával, prostě se mu to všechno zdálo nehorázně složité a nebezpečné. A celkově bezdůvodné. Sice se schoval před houfy lidí, ale v houfu lidí rozpoznáte jednotlivé tváře složitěji. Tady se jednoduše vystavoval. A proč? Neměl nejmenší tušení. Protože to má být dobrodružství a nejúžasnější plán, který kdy nějaká holka, která tu zajisté neměla co dělat, vymyslela. Takže pro ni byl pokusný králík. To byl určitě posun z pozice ovce, ale stále mu to bylo tak hrozně nepříjemné, že by se právě teď nejraději otočil a šel si po svém. A opravdu o tom seriózně uvažoval. Prostě by je nechal hrát si spolu. Ještě když je ten druhý někdo, kdo by ho mohl poznat. A vydat. Jeden by řekl, že rozhodnutí je jednoznačné. Jenže nebylo. Protože v jeho hlavě se tvořily různé plány, jak toho všeho využít ve svůj prospěch. Takže zabočil doleva a čekal, dokud nedorazili.

Chvíli zase bylo ticho. Čekala spíše, že budou oba mlčky vyčkávat, než se její otec vrátí, ovšem Laertes to viděl trochu jinak. Začal se s ní bavit, což by jí vůbec nevadilo, kdyby si nevšímal všech těch chyb, které dělala. Snažila se alespoň předstírat tu jejich dokonalost. Nicméně dalo se to přežít, a přeci jen, Tabitha byla typ člověka, který byl rád v přítomnosti lidí, ať už byli jacíkoli. Přeci v nich viděla to nejlepší, ne? S lehkým úsměvem na rtech přesunula svou pozornost na Laerta, který vyslovil další otázku. "Nevadí mi seznamovat se s novými lidmi." ale pravdou bylo, že po tom ani nijak neprahla, ne teď. Kdyby to bylo v Gaareru, nebo kdekoli jinde, zkrátka kde bude moct být svá, naopak by nové lidi vyhledávala, byla by ve svém živlu při seznamování, ovšem to bylo těžší, když se všichni chovali jako by k tomu byli naprogramovaní. Noa. Zkrátka nebyla dokonalá.

Pri jej odpovedi sa chvíľkovo pousmial. ,,Mám to teda brať tak, že ťa tu môžem predstaviť ďalším ľuďom s tým, že budú mať určite záujem sa s tebou rozprávať o práci tvojho otca?" opýtal sa až vyzývavo. Áno, bol si istý, že by to pre ňu bola výzva a dosť možné, že nie len pre ňu, ale aj pre ľudí, s ktorými by ju zoznámil. A on... on by bol len taký ten človek v ústraní, ktorý by to všetko sledoval a možno by raz za čas niečo povedal aj on. Teda aspoň takýto obraz sa mu zrodil v hlave. No nepredpokladal, že by Tabitha túžila po takýchto rozhovoroch. Predsa len, ešte pred tým než sa k nim pripojil videl, že do rozhovoru jeho otca s postarším mužom Tabitha nebola moc zapojená a kto vie, či by o jeho práci vedela porozprávať niečo viac.

Udělala to tedy přesně tak, jak potřebovala. Samozřejmě při tom vypadala jako nějaká tajná agentka, ještě v těch černých šatech a sice byly polité šampaňským, ale to nešlo vidět a z dekoltu už jej setřela kapesníčkem, který jí předtím číšník dal. Jemně se usmála, když jí všechno vyšlo tak, jak potřebovala a dostala se nakonec chodby, kde zatočila a zastavila se těsně u toho kluka. Ono by se asi hodilo znát jeho jméno, ale protože to byla prostě Terra, rozhodla se to nechat až na ten magickej moment, kdy bude ohromenej jejím nápadem a bude schopnej se jí trochu otevřít, jelikož zatím spíš vypadal, že by nejraději někam utekl. "Seš v pohodě?" kývla ke klukovi hlavou s povytaženým jedním obočím. Byla kapku nejistá, tedy, ne jako ona, spíš s tím, jestli to byl dobrej nápad. On. Tahat ho sem. Nevypadal z toho moc nadšeně. Tohle dobrodrůžo, ač ještě vlastně ani pořádně nezačalo, by si měl užívat. Ale ona měla v plánu ho nějak uvolnit, jo, to se jí určitě povede. Vždyť dokázala vymyslet dokonalý plán na průnik do Walter Industries, takže tohle...pff, snad to nějak zvládne. Jakmile se objevil Lazarus, s úsměvem se rozhlédla po chodbě. "A teď už prostě pojďte za mnou...jo a snažte se nedělat moc velkej hluk." s těmi slovy se podívala hlavně na Lazara, který měl v oblibě být vidět, být hlasitý a všem na očích. Tohle bylo ale právě o tom, před očima se skrýt. Udělala pár kroků dopředu, opatrně se porozhlédla a potom rychle vpadla do dveří.

Nad jeho otázkou příliš dlouho nepřemýšlela. Viděla, co se snaží dělat...dokázat, že mu lže. Jenomže ona říkala pravdu, nevadilo jí to. Nicméně nehrnula by se do toho. "Myslím, že to bych raději nechala na otcí." páni, potlesk, Tabbs, tohle jsi vymyslela opravdu dobře. No a kupodivu to ani nebyla kdoví jaká lež, vlastně vůbec. Když už ji má někdo představovat investorům a nechat ji, aby nějak podpořila to básnění o jeho výzkumu, měl by to být otec, ne Laertes, ať už je to jeho přítel, nebo ne. Stále se na něj dívala s jemným úsměvem a občas se podívala i otcovým směrem, jen aby ho zkontrolovala.

Nad jej odpoveďou sa musel usmiať. Vybrala si dobré slová, to jej musel uznať. Keďže prehovor skončil, bol taký spoločenskejší čas, ktorý mal Laertes prekvapivo celkom rád. Išlo samozrejme o tanec. Prvé páry sa pomaly začali hýbať do tónov hudby a on mal v hlave už veľmi jasný plán, ktorý teda nebolo ťažké odhaliť. ,,Smiem prosiť?" opýtal sa s úsmevom a ponúkol jej ruku. Neočakával odmietnutie, aj keď ťažko povedať, či by ho pri nej očakávať nemal. V každom prípade dúfal, že nie. Inokedy nemal ani len pochybnosti, keďže povedzme si úprimne, stačil jeden jeho žiarivý úsmev a dostal by od mnohých viac než tanec a nedalo sa povedať, že to viackrát nevyužil...

Cítil docela velkou úlevu, když se úspěšně doplazil ke zbytku bez toho, aby se z nějaké stěny nestala nebezpečná past, která by z něj udělala novou omítku pro svůj dům. Byli tam oba, už jen ten pohled na ně mu vnutil další otázku – znali se? Když byl u sebe v domě, měl občas ten pocit, že znal každého v tom jeho malém světě, avšak v tuto chvíli to byla i jen ta jedna osoba, která v něm vyvolávala nejistotu. Měli ale na práci přeci něco jiného, v jeho případě jistou formu zábavy, možná by po cestě narazili i na něco zajímavého. Konečně zde měl prostor k tomu, aby opět nasadil úsměv, toho však na pár sekund vystřídal docela uražený výraz. On? A hluk? Směšné. Proto se na oplátku zase podíval na číšníka, ačkoliv ten tak působil i bez toho, aby mu musel něco říkat. Stále ho také obdivoval za to, že zde byl. „Nojo,“ povzdychl si, dal se rovnou do kroku za Bellou. Nevěděl, kam to míří, ale v podstatě byl připraven na všechno.

Jen chvíli po něm dorazila ta podivná dívčina. Ano, on ji viděl jako podivnou. Moc energetická. Moc zoufale prahla po dobrodružství. Byla ochotná k sobě přitáhnout každého. Potřebovala pozornost. Chtěla pozornost. Takže začal pohybovat, že ten náraz byl pouhá náhoda. Možná byla, ale on už nad tím vším přemýšlel příliš dlouho, takže začínal pomalu, ale jistě přemýšlet nad tím, že je jeho jméno opravdu jeho jméno. Z nějakého důvodu se k tomu vždycky nějak dostane. Ale kdo by se divil, s jeho jménem. A pak se zeptala, jestli je v pohodě. Je v pohodě? To těžko, už hrozivě dlouho není, ale vzhledem k okolnostem byl v pořádku. Ano. Takže jen kývl. Sice mu za odpověď trvala trochu déle, ale odpověděl. A pak dorazil i třetí účastník. Skvělé. Trochu doufal, že se někde cestou ztratil. Sledoval ho trochu déle, než bylo vhodné a jakmile si to uvědomil, rychle se zase otočil někam jinam, připravený na další instrukce.

Jelikož jejich konverzace její odpovědí jednoduše skončila, s úsměvem sledovala svého otce, který se chvílemi také díval jejím svměrem, snad aby ji zkontroloval. Plánovala tu na něj počkat a potom mu popřát ke skvělé řeči, nicméně v tom ji z toho přemýšlení vytrhl Laertes. Mírně sebou cukla a podívala se na něj s docela překvapeným pohledem. Nečekala úplně, že ji vyzve k tanci. Chviličku váhala a opravdu přemýšlela nad tím, že ho odmítne, potom si ale položila otázku; proč vlastně? A tak s mírným přikývnutím a úsměvem na tváři přijala jeho nabídku a nabízenou ruku. Pokud jí něco doopravdy šlo, byl to tanec. Naštěstí mohla zazářit alespoň v tom, tedy doufala.

Jej prekvapenie bolo až hmatateľné, no predsa len ho neodmietla, aj keď tam možno trocha zapochybovala. Prešiel teda spolu s ňou viac smerom do stredu miestnosti, kde jej dal druhú ruku okolo pása a následne sa už len pohľadom uistil a jednoducho sa zapojil do rytmu tak známej piesne. Z celého učenia sa etikety a všetkým podobných pravidiel slušného správania, mal hodiny tanca najradšej. Síce aj tam bolo vždy veľa pravidiel a chvíľu trvalo, kým sa naučil všetky dodržiavať, no aj napriek tomu ho to vždy istým spôsobom bavilo. Teraz síce nemal ani tušenia, aká dobrá tanečníčka Tabitha je, no neočakával od nej vôbec málo, čo by sa malo oceniť, keďže on takmer nikdy od nikoho veľa nečaká. Zatiaľ čo ona mala jeho vysoké očakávania.

Nebyla si úplně jistá, jestli je to kývnutí dostatečně upřímné na to, aby mu uvěřila. Rozhodla se ale nekomplikovat si to a prostě nad tím pokrčit rameny. Pomyslně. Ve skutečnosti se jen mírně pousmála, snad aby naznačila, že je taky jenom člověk, ač si ráda občas zahrála na boha. Tedy na bohyni. No a potom už došel Lazarus a tak mohla pokračovat v plánu. Když jim sdělila jejich jednoduchou úlohu, kterou by snad zvládlo i malé dítě, až na tu poslední část tedy, vydala se dveřmi na chodbu. Nebyla nijak dlouhá, vlastně docela malá, ale vedly z ní schody nahoru. Byl to ten typ schodů s mezipatry, takže hned jak vylezla do toho prvního a shody se stáčely vpravo, chvíli počkala a otočila se pro kontrolu, jestli oba míří za ní. Když se ujistila, že je vše jak má být, pokračovala dál a měla uši nastražené, kdyby náhodou někdo šel. Došly takhle do patra s dalšími dveřmi, ale ona šla dál, takto prošly pár mezipater, pater a potom se najednou zastavila. Z některých chodeb potom vedl otvor bez dveří do další chodby, tu teď použila, vyšla ještě jedny schody a tam počkala na chlapce. Jelikož nyní hodlala dveřmi projít a nechtěla, aby ji ztratili z dohledu. Co by potom chudáčci dělali?